Obraz I. – Život před životem

Čas: 2014 – 2016, místo: kdesi v Praze – Vysočanech

Jsem (nepřekvapivě) muž, ženatý, se dvěma menšími dětmi, kterému táhne na čtyřicet. Pracuji jako advokát, specializovaný na soudní spory (tedy „papírový čert“, který dlouhé hodiny civí do počítače a loví v právnických databázích nějaké argumenty, které pak klováním do klávesnice dvěma - a při výjimečně dobrých dnech i čtyřmi - prsty zhmotňuje do jakýchsi podání). Právě jsem odešel z větší advokátní kanceláře a pronajal si malý kamrlík kousek od našeho bytu, kde se dále věnuji svému osamělému klování. Postupně tučním a mám čím dál větší potřebu pohybu a společnosti.

Tuto potřebu léčím nejprve plaváním. Po pár hodinách v bazénu zjišťuji, že nevím, jak se má správně plavat a co bych tam měl vlastně dělat. V bazénu sice občas plavu s mnoha lidmi (a pokud výjimečně nemám zamlžené brejle, těším se i z pohledu na některé nádherné siluety), ale potřebu společnosti to příliš nenaplňuje. Nevzdávám to a najímám si osobního trenéra. Hlavní poznatek z trénování je ovšem ten, že vážně míněné plavání není ve své podstatě nic jiného než řízený proces topení (tj. pohyb na neustálý kyslíkový dluh, kde k nádechu má zřejmě docházet až těsně před ztrátou vědomí). Po ročním tréninku docházím k radostnému zjištění, že jsem zřejmě získal alergii na bazénovou vodu (po každé hodině plavání se mi na několik dní zduří dutiny tak, že prakticky nemůžu dýchat nosem), a tak jsem nucen svou kariéru plavce ukončit.

Následuje fáze posilování. Poté, co jsem obešel několik posiloven, kde klubové členství vycházelo na několik desítek tisíc korun ročně, zakotvuji v jedné posilovně, odhodlán, opět za pomoci trenéra, pokračovat v tužení. Listuji v katalogu dostupných trenérů a zajímá mě hlavně jejich odborná kvalifikace. Všichni se chlubí absolvováním jakési akademie čehosi, a to až na jednoho, který je studentem závěrečného ročníku FTVS. Volím tedy toho, když si říkám, že snad alespoň ten bude mít v hlavě něco jiného než anabolika. Bohužel následně zjišťuji, že jeho kvalifikace je většinou získána pouze sledováním videí na youtube a že takto „nastudované“ cviky pak tento trenér bez většího rozmyslu aplikuje na mých hodinách. Kariéru posilování jsem ukončil poté, co se mi po jedné z takových hodin zablokoval krk tak, že jsem musel navštívit pohotovost, aby mi ho tam tzv. vopíchli.             

V tomto období jsem o Sokolu v zásadě věděl jen to, že existuje. Z dětství jsem si pamatoval, jak mě táta v mém rodném městě (Sušice) chtěl dát do Sokola, ale vzdal to poté, co jsem tam celou první hodinu prořval. Taky jsem si pamatoval, že jsem kdysi chodil do Sokola na loutkové divadlo. Pokud jde o jeho současné fungování, představoval jsem si, že tam nějak cvičí jen malé děti a že tam existuje ještě jakási skupina důchodců, kteří se při nějakých příležitostech oblékají do podivných starých uniforem (představa získaná zřejmě z filmu Konec básníků v Čechách).

Obraz II. – Zjevení

Čas: 26.11.2016, místo: sokolovna Sokola Libeň

Jak děti rostly, začalo období kroužků. Prostřednictvím určité ženské sítě (tím nemyslím nějakou elektronickou sociální síť, ale skupinku žen, které se spolu baví) se manželka dověděla o Sokole Libeň a jejich dětských oddílech, a tak dcera začala docházet do oddílu mladších žákyň. Občas jsem ji tam tedy vodil a čekal na ni ve vstupní hale sokolovny. Tam jsem si v záplavě různých plakátů, fotek a cedulí všiml také malého letáku, na kterém byl obraz nádherného mladického šviháka, kterak dělá na kruzích vzorový přednos (což jsem tehdy samozřejmě ještě nevěděl), a pod ním text „Oddíl muži přijímá nové členy“. Instinktivně jsem si to vyhodnotil klamavou reklamu, protože ve skutečnosti to bude jistě tak, že tam bude existovat tak akorát skupinka šedesátníků-kardiaků, kteří se budou opatrně protahovat u žebřin. Eventuálně i kdyby tam takoví šviháci nakrásně byli, tak co bych mezi nimi dělal já, oplácaný čtyřicátník, u něhož triceps nebyl nikdy ani nahmatán, natož pak spatřen.

A pak se to stalo. Jednoho dne přišla žena se zprávou, že v Sokole se bude na podzim konat jakási Sokolská akademie, že dcera tam bude vystupovat a že bychom se tedy jako rodiče měli přijít podívat. Souhlasil jsem a nic moc jsem od toho nečekal (další z řady dětských besídek, kde nanejvýš zvlhne mé oko nad (ne)šikovností mého potomka).

Ten den přicházíme do sokolovny, která je překvapivě narvaná k prasknutí. Shlédli jsme sérií vystoupení jednotlivých oddílů a nyní nastupuje oddíl mužů. Oni tedy vlastně nenastupují, ale jeden za druhým z galerie slaňují a vzápětí cvičí na bradlech a kruzích. Někdo tam mimo jiné také vyšvihl onen přednos jako na tom letáku a ještě se u toho usmíval (takže žádná klamavá reklama). Nikdy jsem nic takového naživo neviděl (podobné cviky jsem vídával jen v televizi, když dávali přenos z nějaké Olympiády). Je to kvintescence zdravé síly a mužství. Vpíjím se do té podívané pohledem a tu si všímám, že je tam i nějaký nepříliš zdatný cvičenec („hele, támdle je i ňákej tlusťoch, kterej je na tom ještě hůř než já“). Takže zjevně vezmou i lempla, jako jsem já. Je rozhodnuto: „Budu jako vy, stanu se Sokolem!“ Kdybych mohl, šel bych cvičit hned, jak odejdou lidi ze sokolovny. Mou jedinou starostí je, aby náhodou pro nečekaný nával neukončili přijímání nových členů dřív, než začnu chodit já („Kucí, počkejte na mě!“).

Obraz III. – Zápas

Čas: 31.1.2017, místo: sokolovna Sokola Libeň

Jak dni plynuly, moje počáteční odhodlání poněkud pokleslo. Dne 31.1.2017 jsem se ale konečně rozhoupal a přišel na hodinu. Dorazil jsem do mimořádně ošklivých šaten (zaprášené drátěné klece) a špitám „Dobrý den, já jsem dorazil na cvičení oddílu muži. Můžu se tady u Vás převléknout?“. Tam přítomný Josef Kubišta (tehdy ještě nebyl náčelník, ale já mu tak budu říkat, protože se mi to líbí) odpovídá: „Nazdar, bratře, tak Tě tady vítám. Máme tady pár pravidel, které bys měl hned na začátku znát. V prvé řadě, všichni si tady tykáme. V druhé řadě, cvičíme v kraťasech a v bílém nátělníku nebo nahoře bez. Ve třetí řadě, netrpíme tady žádné projevy strachu, slabosti, poraženectví či nerozhodnosti; pokud k takovému projevu přesto dojde, máme vyzkoušeno, že nejlepším lékem na takový neduh je okamžitě udělat deset kliků“. Mukám cosi na znamení souhlasu.

V hlavě mi to začíná okamžitě šrotovat. Něco takového jsem přeci někdy už slyšel. Už vím, když jsem byl malej kluk, tak mi táta říkával, že kluci musí bejt statečný a že správnej kluk nikdy nebrečí. Ale to už je tak dávno … Namísto toho v poslední době pořád slýchávám, že brečení a vůbec projevy slabosti nejsou ostudou a že i muži jsou citliví a podobné řeči. Je mi jako bych se vrátil do jiné doby, do svého šťastného dětství, kde se muži chovají jako muži (a ženy jako ženy). Tak tohle by zatím šlo …

Převlečeni, odcházíme do sálu. Náčelník vede 15ti minutovou protahovací rozcvičku. Vzhledem k tomu, že něco obdobného jsem cvičíval i sám doma, nejde z mojí strany o učiněnou katastrofu. Dokonce se přistihuji, jak si začínám nekriticky fandit. Následuje nástup, při kterém náčelník oznamuje, že na programu dnešní hodiny je sokolský zápas (a nějaká kolektivní hra, na kterou si již nevzpomínám).

Zase mám v hlavě zmatek. Jak zápas? To jako, že se budu fyzicky dotýkat nějaké jiného chlapa? Pokud si dobře vzpomínám, tak (vyjma mého syna) se mě naposledy chlap dotýkal někdy ve 4. třídě základní školy, když se mě Petr Gotzmann pokusil v jakémsi návalu emocí obejmout kolem ramen a já jsem mu tu jeho tlustou hnátu ze mě okamžitě sundal. Tak tohle by tedy už moc nešlo; kam jsem to vlastně vlez …?

Mezitím bratři vytahují čtyři velké čtvercové žíněnky a vytváří z nich zápasiště. Zápasit se bude vždy po dobu jedné minuty a prohrává ten, koho soupeř dostane na lopatky. Zděšeně sleduji, co se před mými zraky odehrává, a snažím se být neviditelný. Marně, vybírá si mě k zápasu sám náčelník (všichni, kdo ho znáte, víte, jaká je to vazba). Začínáme zápasit a já překvapivě odolávám a nakonec vítězím (zpětně viděno, je jasné, že náčelník mě nechal vyhrát, protože kdyby použil víc než 15 % své síly, ležel bych do 15 sekund jako prkno na zádech).

Hlava mi úplně vaří. Stříká ze mě adrenalin jako snad nikdy předtím. Je jasné, že se mi to líbilo; na druhou stranu se hrozím toho, že se mi to líbilo. Nezabrnkal jsem na nějakou svou temnou schránku a neprobudil jsem v sobě nějaké zvíře? Měl jsem podobné pocity, jako mívají hrdinové filmů, když zjistí, že se z člověka mění ve vlkodlaka. Kde to skončí? V tu chvíli se mi vybavily ty klece z šatny a už jsem se viděl jako MMA bojovník kdesi oktagonu a nevěděl jsem, jestli je to celé dobře nebo špatně.

S odstupem pak mohu odpovědně prohlásit, že vlkodlakem ani zápasníkem v MMA jsem se nestal.

Obraz IV. – Nahá zadnice v Tróji                                       

Čas: duben 2017, místo: pod novým mostem v Tróji

Bylo jaro, svítilo sluníčko a bylo asi 14 stupňů. Dorazil jsem jako obvykle kolem 17:30 v úterý do sokolovny a ptal se bratrů, co máme dnes na programu (tehdy jsem ještě nebyl aktivní na Facebooku, kde je dopředu vyvěšen program cvičení; nyní tam již - výlučně kvůli oddílu „Muži“ – přítomen jsem). Bratři odpověděli, že v plánu je běh k Trójskému mostu (což je asi 2,8 km od sokolovny) a koupel ve Vltavě.Odpovědi jsem odmítl uvěřit s tím, že informaci jsem považoval za přehnaně zveličenou (byl jsem ochoten uvěřit tak tomu, že možná kousek popoběhneme, tam si opláchneme obličej a nějak doklušeme zpět). Přišel náčelník a bez dalších okolků se vyběhlo.

Postupem času bylo čím dál jasné, že minimálně co do běhu bude informace asi pravdivá. Začala se mě zmocňovat panika. Jak poběžíme do Troji? Já jsem minimálně 15 let běžel tak akorát na tramvaj. Nakonec jsem se začal smiřovat se situací a umínil si, že alespoň nesmím doběhnout jako poslední. Zuby nehty se držím alespoň poslední trojice a už se zdá, že to takto i zůstane, když v tom … se mi rozvázala tkanička. Pokračuji tedy beznadějně sám a když se dosípávám k mostu, vidím, že bratři se skutečně míní ve Vltavě vykoupat („no to snad není možný, voni do toho snad fakt vlezou“). Začínají se převlékat do plavek, které si pro tento účel nesli s sebou. Já samozřejmě nic takového sebou nemám a za situace, kdy nemůžu projevit slabost a nevykoupat se, volím raději nahou variantu (je lépe běžet zpět v suchém než mokrém oblečení).

Tak se přihodilo, že v příštím okamžiku se v Troji nakrátko zaskvěla bílá zadnice jistého advokáta, který se tím nepochybně dopustil kárného provinění proti etickému kodexu advokáta (nyní již ovšem jistě promlčeného), aby tato zadnice následně i s advokátem zmizela v kalných vodách Vltavy.

Po krátké koupeli se pak běželo zpět a mohu jen konstatovat, že z této zpáteční cesty si již vůbec nic nepamatuji.

Obraz V. – Nabídka, která se neodmítá                

Čas: ráno ve všední den, místo: hrazdy na Podvinném mlýně

Jednoho úterního večera se na mně po hodině obrátil náčelník a děl, že má pro mě nabídku, která se neodmítá. Hrklo ve mně a zeptal jsem se ho, o co by mělo jít. Ten se potutelně usmál a řekl, že má pro mě na půjčení kruhy, které si můžu zavěsit doma a tužit se tak i mimo hodiny v sokolovně.

Okamžitě jsem si začal představovat, jak vrtám u nás v bytě do betonu úchyty na kruhy, jak v nich následně před zraky konsternované rodiny cvičím a jak to vše končí zlopověstným výrokem mé ženy „buď kruhy nebo já!“. Už už jsem se tedy chystal nabídku, která se neodmítá, odmítnout, když v tom mě osvítilo. Vzpomněl jsem si, že každý všední den odvádím děti z Vysočan do Karlína do školy, že pak jdu procházkou cestu zpět a že bych tedy mohl brát kruhy sebou a na hrazdách na Podvinném mlýně se zastavit, zavěsit je a cvičit na nich. Nabídku jsem tedy přijal. Od té doby (byť zdaleka ne pravidelně) tak tedy činím. Pomaličku se zlepšuji a doufám, že brzo už konečně dokážu zvládnout i toho chlebáka.

Jednou se mi ovšem přihodilo, že jsem ty kruhy na Podvinném mlýně zapomněl. Ty okamžiky, kdy jsem si to následující ráno uvědomil, bych nikomu nepřál („Ó běda, zklamal jsem důvěru ve mně vloženou!“). Naštěstí tam ty chudinky v dešti stále visely. Bylo to podobně šťastné shledání, jako když jsem před školkou zapomněl své druhé, tehdy novorozené dítě (protože jsem si zatím ještě nestihl zvyknout na to, že děti už mám dvě a ne jen to, které jsem úspěšně předal ve školce). Zjevně tedy již mezi námi vzniklo pouto.

Obraz VI. – Konec hodiny          

Čas: každé úterý ve 20:15, místo: sokolovna Sokola Libeň

Hodina oddílů můžu se koná každé úterý od 18:45 do 20:15. Vedle této posvátné hodiny však členové oddílu cvičí i skoro každý jiný den v týdnu (mimotechnická pomůcka – necvičí se jen ve dnech, který začínají na „s“ jako Sokol).

Jak již z předchozích obrazů vyplynulo, ona posvátná hodina má také neméně posvátné členění: 15 minut úvodní rozcvička, pak 45 minut zvolené tematické cvičení (např. hrazda, kruhy, bradla, gymnastika, vrh koulí, hod oštěpem, …), následuje 15 minut nějaké kolektivní hry a 15 minut závěrečná rozcvička.

To však ještě není úplný konec, když následuje nástup, na kterém náčelník nastíní budoucí akce, a hlavně uvede nějaký inspirativní citát, který následně ve vší stručnosti okomentuje. Často se jedná citát z díla nějakého řeckého filosofa či předválečného velkého Sokola. Anebo i také třeba nějaká myšlenka z nějakého soudobého rozhovoru.  

Mohlo by se to zdát jako drobnost, ale je to vlastně koruna celé hodiny. Je to asi právě tento citát, který způsobuje, že naše cvičení není jen bezduchá aktivita na úrovni tupého zvedání činek kdesi v posilovně. Kdyby ta myšlenka zazněla někde jinde od někoho jiného, mohla by vyznít jako exhibice či jako patetický blábol, ale my víme, že náčelník nesleduje žádný vedlejší cíl a že věří tomu, co říká. Tento citát tak celou hodinu zarámuje do hlubokého kontextu myšlenek sokolství a humanismu vůbec.

Stojíme tedy na nástupu a těšíme se, co dnes přijde. Jakmile myšlenka zazní, začne vířit našimi hlavami a my odcházíme z hodiny odhodlaní být lepší a současně pomoci být lepší i ostatním.         

Obraz VII. - Prapor

Čas: 8.10.2019, místo: sokolovna Sokola LibeňJe památný den sokolstva, na který také shodou okolností připadá „Klub mužů“.

Tento klub, který se zpravidla (ale ne zcela vždy) koná první úterý v měsíci po cvičení, spočívá v tom, že se sejdeme ve sborovně Sokolovny a debatujeme v zásadě o čemkoli. Cíl tohoto institutu je jasný, a to neudržovat oddíl jen na úrovni lidí, kteří se společně scházejí za účelem nějaké tělocvičné aktivity, ale jinak nemají nic společného, nýbrž vytvořit skutečné společenství lidí, kterým společně o něco jde.

V tento den se řeč velmi záhy stočí na to, že Česká obec sokolská při příležitosti památného dne sokolstva přijala od prezidenta republiky nový prapor. Tento akt je přítomnými muži jednotně vnímán jako akt zjevného zneuctění tohoto dne, neboť nejde o nic jiného než o sklonění se před současnou politickou mocí. Současný prezident totiž představuje právě popření myšlenek sokolství, a to ať už svým životním stylem (zjevné a jím dokonce adorované holdování nezdravému životními stylu, včetně alkoholismu), nebo svým vystupováním v rámci výkonu své funkce (projevování otevřených sympatií autoritářským režimům, když právě podobný autoritářský režim se Sokol pokusil jednou provždy zlikvidovat). Následuje pak živá debata na téma, jak by se dotčený prapor dal umně zašantročit tak, aby ho už nikdo nikdy nenašel a ten tak již nemohl být věčnou připomínkou oné ostudy z roku 2019.

A já si v tu chvíli naplno uvědomuji, že jsem v dobré společnosti. A současně věřím tomu, že pokud by se tady schylovalo k něčemu, kvůli čemu si připomínáme památný den sokolstva, tak díky tomuto žitému a vzájemně posilujícímu bratrství bychom se my z oddílu „muži“ alespoň pokusili proti tomu nějak vystoupit.

Doufám, že těchto sedm obrazů poskytlo alespoň nějaký dojem o tom, čím oddíl „Muži“ je. Samozřejmě, že tyto obrazy mohou postihnut jen několik málo facet z mnohovrstevnaté podoby tohoto oddílu a že pohled každého jednotlivého člena se může navíc značně lišit.

V každém případě však považuji za fascinující, jak během těch několika málo let dokázal tento oddíl prostoupit životem některých jeho členů. Zároveň je jeho existence důkazem toho, co všechno může ovlivnit soustředěné úsilí jednoho jediného člověka (totiž našeho náčelníka, bez nějž by nic z toho nebylo). Jednoduše, tam svět se hne, kam síla se napře.    

Text: Tomáš Troup